3, 2, 1, go!
Mí vážení a milí (tři) čtenáři! Je to tady. Rodina, přítelkyně, šéf, mé tělo a mí přátelé si konečně můžou oddychnout. Dlouho odkládané spuštění stránek právě nastalo. Byla to fuška. Co mi tak dlouho trvalo? Proč to vlastně dělám? Jako by mi nestačily počítače v práci…
Od dob, kdy jsem objevil první blog, jsem měl silné nutkání světu taky něco sdělit. Něco tu zanechat. Někomu třeba i pomoct. Největší překážkou, kterou jsem musel překonat, jsem byl já sám. Trpím totiž nekonečnou sebekritikou, se kterou jde ruku v ruce nekonečný perfekcionalismus.
Chtěl jsem, aby všechno bylo perfektní, absolutně odladěné, bezchybné. Ano, nejde to. Byla to velká škola života, která mě naučila, že nic nemůže být úplně dokonalé. Při vývoji, který trval bezmála rok, jsem zabředával do stále větších podrobností a detailů, můj todo soubor začínalo být skoro problém otevřít v textovém editoru. Do některých problémů jsem se zanořil natolik, že jsem začal přepisovat kód softwaru, na kterém stránky běží. Ne, že by to nestálo za to. Stálo. Ale všeho s mírou. O některých věcech, které mě potkaly, se chystám napsat, o některých už jsem napsal. Doufám, že to bude někomu jednou k něčemu jednou dobré.
Všechno ale jednou končí, a tak skončil i neveřejný vývoj těchto stránek. Může za to kolega z práce, který chytrým fíglem (a mou chybou) odhalil moji neveřejnou verzi stránek a právě včas mě nakopnul, abych to vypustil do světa. Ladit a dokončovat se může za běhu. Tímto se stává první osobou, které v tomto příspěvku poděkuji. Děkuji.
Druhou osobou, které bych měl děkovat spíše jako první, je moje přítelkyně. Pro mě byl vývoj mých stránek zábava, pro ni utrpení. Jen si to představte: Vrátím se unavený a nevrlý z práce domů, a aniž bych cokoliv řekl, sednu k počítači a vstanu od něj teprve, když se za mnou ozývá chrápání a největší ožralové táhnou ulicema za svými spícími přítelkyněmi. Víkendy probíhaly podobně. Jen jsem byl navíc ještě nevrlý, že mi to nejde a že to nikdy nedokončím. No, to je se mnou život, co? Kdo by to vydržel? Ona ano. Neuvěřitelný nadlidský výkon. Děkuji.
Poslední lidé, kterým patří můj dík, jsou moji kamarádi. Jedni mě nedočkavě povzbuzovali, jiní se smáli, že to nedotáhnu do konce. Ti první mě motivovali pozitivně a těm bezvěrcům jsem to dělal na truc. Negativní motivace je taky motivace.
Díky vám všem.
Snad ve velikém světě internetu nebudu navíc. Snad mě to bude bavit, snad vás to bude bavit. Snad s tím nešvihnu.
- Datum modifikace
- 14. 04. 2008
- Sekce
- Osobní
Další články na tomto blogu
- Předchozí:
- Olomouc 2 Hradec
- Následující:
- Co mě čeká a nemine