WTF
Koukali jste někdy v noci v přírodě na hvězdy? Ne, žádné romantické pindání. Tento článek zavrhuje devět z deseti křesťanů. Tento článek se nebude líbit jedné ze všech sviní.
Tento článek ležel přesně jeden měsíc, dvacet jedna dní a dvacet dva hodin v šuplíku. Obrazně. Ve skutečnosti ležel na disku a neměl být nikdy publikován. Když jsem si ho ale před chvíli přečetl, řekl jsem si: „Inu proč ne, pravda musí ven.“
Stalo se mi tuhle v noci: Stojím na břehu Lipna, je jasná noc a obloha plná hvězd. Je ticho, jen sem tam se ozývá smích lidí z kempů. Úplná normálka. Jak tak ale koukám na ty hvězdy, přepadne mě, jako už několikrát, ten úžasný ale zároveň hrozný pocit.
Pokud máte pocit, že začínám kydat prázdné romantické pindy, je nejvyšší čas opustit tuto stránku. Můžete třeba sem.
Je to pocit, který nemá název a nejblíže ho vystihuje snad jen WTF. Pocit, při kterém člověk němě zírá a nechápe, jak je všechno kolem něj možné. Pocit, kdy si člověk poskočí, aby se přesvědčil, že zemská přitažlivost opravdu funguje. Najednou si člověk dokáže přestavit celou tu Zemi jak je veliká a kulatá, jak stojí na jednom přesném místě a jak je strašlivě i s tou Zemí proti celému vesmíru malinkatý. A tak to pokračuje dál. V tu chvíli je člověk užaslý nad vším: nad stromy, autem, vodou, světlem a tmou, nulou a jedničkou, podmíněným příkazem, životem…
If every single living thing is different from every other living thing then diversity becomes life's one irreducible fact.
– Z filmu Kinsey
Kdo to zažil (skupina A), ví o čem mluvím, kdo ne (skupina B), říká si, že jsou to prázdné romantické pindy.
Skupina B by opravdu už měla tuto stránku opustit, než o mně ztratí iluze kompletně.
S těmito pocity ale taky přichází otázky, na které nejsou odpovědi. Na kolika z těch hvězd vzniklo něco podobně úžasného jako ve sluneční soustavě? Kdy to vzniklo? Jak to vzniklo? Proč to vzniklo? Kdy to skončí a co bude potom? Jak vypadá nic? Jak vypadá nekonečno? Jak to, že to všechno takhle funguje? Co bude po smrti? Nic?
Pokud věříte v boha, ať už s malým nebo velkým (písmenem na začátku), a nesnesete kritiku, je nejvyšší čas opustit tuto stránku. Můžete třeba sem.
Přesně díky těmto otázkám začali lidi věřit v bohy. Raději, než mít milión věcí bez vysvětlení, vymysleme si jedno univerzální vysvětlení, než mít strach z neznáma, vymysleme si bohy. Možná, že se vírou v bohy k pravdě blíží, ale jen velmi zdaleka. Něco mimo naše chápání, něco, čemu nejsme schopni porozumět ani kdybychom se rozkrájeli, tu rozhodně je, ale bohem bych to nenazýval. Ani s malým, ani s velkým. Jiní by to řekli přesněji:
Otče náš, otče náš, když nejsi na nebesích, tak kde teda jsi?
– Mňága a Žďorp: Psi Pana Pavlova
Ne, jak vidíte, opravdu to není romantické pindání, je to pohled realisty. Nebo spíš: Je to údiv realisty nad vším nepoznaným a údiv nad naivitou víry v boha.
PS: Až mě jednou strach ze smrti neboli strach z neodkladného neznáma přivede k víře, nesuďte mě. Počítám s tím, že se to může stát.
- Datum modifikace
- 28. 09. 2008
- Sekce
- Názor
Další články na tomto blogu
- Předchozí:
- Je bůh, či není?
- Následující:
- Data v /dev/null